Alechinsky analyzuje recepty na doeuvres
Vliv čínské kaligrafie na malbu západního informelu
Související články
Adriana Iezzi
Od poloviny prošlo čínské kaligrafické umění radikální změnou a otevřelo se experimentům. Současná čínská kaligrafie postupně ztrácela spojení s čínským jazykem a postupně se odklonila od konceptu jazykové jednoty, která zahrnuje zvukový, označovaný a grafický znak. Živá debata o současné čínské kaligrafii se v současné době v Číně účastní uměleckí kritici. Wang Tung-ling a modernisté se domnívají, že navzdory mnoha změnám a vlivům se stále můžeme při popisu kaligrafické produkce současného čínského umění odvolávat na tradiční kaligrafický slovník. Stále zůstávají hluboce zakořeněny v označeném systému čínského písma, i když se rozcházejí s přísným písmem. Čínská klasická estetika, kontaminují své umění západními prvky, zejména z abstraktního umění, a zaměřují se na stylistické zkoumání (což znamená obrazový přístup ke kaligrafii, drastické snížení počtu znaků, přetvoření znaků). Wang Nanming a avantgarda se domnívají, že "současná kaligrafie ještě není kaligrafií". Je to "antikaligrafie": opak je dekonstrukcí a negací tradiční kaligrafie. Jejich umění se zaměřuje na radikální a totální transformaci kaligrafického umění, ničí čínskou tradici, odmítá používání čitelných znaků, experimentuje s novými jazyky a novými médii v rámci idiomu mezinárodního současného umění, aby přimělo lidi přemýšlet o lidském údělu nebo zpochybnilo konvenční myšlení. Výsledkem je vznik uměleckých děl, která lze přirovnat k univerzálně srozumitelným uměleckým formám, jako jsou: Abstraktní umění, abstraktní expresionismus, konceptuální umění, performance, současný tanec, multimediální umění a dokonce i pouliční umění. Tento článek si klade za cíl ukázat, jak stále platné a extrémně produktivní jsou oba tyto dva teoretické a kreativní/praktické přístupy k čínské kaligrafii v dnešní Číně. Oba odrážejí cíl současné čínské společnosti dialekticky se postavit ke své minulé tradici a zároveň se otevřít tradici nové. Pro všechny tyto umělce představuje čínská kaligrafie výchozí bod tvůrčího procesu, ale ne cílovou čáru. Autor se domnívá, že nemůže existovat vůbec žádná cílová čára, ale jen pokus o vytvoření nového uměleckého jazyka, který by proměnil umění kaligrafie v médium globálního porozumění a komunikace.
Zobrazit PDFchevron_right
Shao-Lan Hertel (何小蘭)
The Journal of Transcultural Studies, 11, č. 2 (zima),
The Journal of Transcultural Studies, 11, č. 2 (zima), tematické číslo s názvem "How We Work Together: Ethics, Histories, and Epistemologies of Artistic Collaboration" bylo hostující redaktorkou Franzisky Koch a obsahuje příspěvky Katii Olalde, Haemy Sivanesan, Theresy Deichert, Shao-Lan Hertel a Paula Gladstona; spolu s redakční poznámkou Monicy Juneja a úvodem Franzisky Koch. Abstrakt Tento článek se zabývá uměleckou spoluprací mezi průkopnickým modernistickým čínským kaligrafem Wang Tung-lingem a německým konceptuálním malířem Martinem Wehmerem. Projekt se konal na Čínské akademii umění (CAA) v , Wehmer byl hostem z berlínské Univerzity umění. Umělci koprodukovali Visual Dialogue, komiksovou kompozici malovaných a psaných řečových bublin. Zkoumám vizuální dialog, abych odhalil jeho pobídky, podmínky, omezení a potenciál, jako společný projekt realizovaný pod institucionálním vedením. Na základě současných kritických diskurzů o čínském umění v globálním kontextu, teorie obrazu, komiksových studií a translatologie zkoumám četné textové, biblické a obrazové prvky vizuálního dialogu spolu se souvisejícími epistemologickými otázkami. Tvrdím, že umělecké dílo je polyvalentní, protože je podmíněno mnoha kulturně specifickými estetickými a sémiotickými systémy. Moje diskuse si v konečném důsledku klade za cíl odhalit transkulturní význam této spolupráce, která je relevantní pro psaní světových dějin umění, a tím přispívá k deteritorializaci "čínské kaligrafie" v její převládající koncepci jako esencialisticko-výjimečného diskurzivního oboru v pevninské Číně.
Zobrazit PDFchevron_right
Shao-Lan Hertel (何小蘭)
Diss. Freie Universität Berlin [online],
Popis: Vzhledem k tomu, že Huang Binhong 黃賓虹 (–) zaujímá v dějinách umění pozici jednoho z nejvýznamnějších čínských umělců štětcem a tuší minulého století, je pozoruhodné, že navzdory nápadnému nadbytku vědeckých publikací o Huangově díle, jeho dílo odhaluje dosud nedostatečně prozkoumanou oblast: i když se jí v posledních letech dostává větší pozornosti, Huangova kaligrafická tvorba stále představuje významný výzkumný úkol. Jedním z důvodů pro okrajové zaměření v tomto ohledu je jistě jeho široké vnímání jako obecně méně umělecké hodnoty než Chuangova malba, a jeho označení jako pouhá "malířská kaligrafie" (huajia zi 畫家字). Tato práce se snaží čelit tomuto nedostatku vědy. Zde je zvláštní pozornost věnována estetickému pojetí neimei, "vnitřní krása", která nachází zvláštní výslovnost v umění štětce a tuše Huang Binhonga. Jako koncept vycházející především z teoretického a praktického zabývání tohoto umělce kaligrafií tvoří neimei 內美 jádro Huangovy estetické terminologie; který je navíc opakován v rozpravě o jeho umění – nakolik se zdá, že je v souladu s určitými tématy, která se táhnou vyprávěním čínských dějin umění až do současnosti. Tvrdí se, že zkoumání tohoto všudypřítomného (ale o to nepolapitelnějšího) konceptu může účinně odhalit neimei jako vysoce nabitý diskursivní termín manifestující soubor estetických myšlenek a ideálů, a s tím i určité zábrany související s tělem, které jsou základem umělecké kritiky a teorie tradičního umění štětce a inkoustu v Číně. Při hodnocení různých významů a důsledků slova neimei v uměleckohistorickém kontextu je patrný rozpor, který převládá mezi symptomatickými Dichotomické, esencialistické koncepce "vnitřní mysli" a "vnější formy" mohou být odhaleny. Na tomto pozadí je jedním z cílů studie ukázat, jakým způsobem nám rozhodně someestetický přístup umožňuje přehodnotit údajně známé problémy: konkrétně umění Huang Binhonga, kterého známe především jako krajináře, zejména díky jeho tolik chválenému, výstřednímu stylu pozdního období, který je široce chápán jako svědectví o jeho úspěších v rámci čínské tradice literátské tušové malby; a v širším měřítku samotný složitý fenomén kaligrafie (shufa 書法), který je specifický pro čínské kultury a dějiny umění a jehož neadekvátní překlad jako "krásné písmo" (odvozený z řeckých výrazů kallós κάλλος [krása] a gráphein γράφειν [psát]) nese notoricky zavádějící implikace. Název studie s označením "vnitřní fungování" se zabývá vnitřním fungováním kaligrafie jako klasický žánr čínské literární teorie a praxe umění v celém svém rozsahu: formální a materiální systém metod štětce a tuše, estetické rámce a zavedené tradice stylu. Studie navíc zahrnuje širší rozsah čínského diskursu štětce a inkoustu a jeho vnitřní fungování jako rekurzivního prostoru umělecko-historiografické konstrukce; Ideologicky zarámovaná a znovu a znovu velmi sporná doména, která má v podstatě soběstačné kvality sociopolitické povahy. Beschreibung: Angesichts des Status von Huang Binhong 黃賓虹 (–) innerhalb der Kunstgeschichte als einer der wichtigsten Vertreter der chinesischen Tuschekunst des vergangenen Jahrhunderts ist es eine bemerkenswerte Tatsache, dass sein Schaffenswerk trotz eines geradezu überfülligen Maßes an vorhandenen Forschungspublikationen ein bislang nur unzureichend systematisch untersuchtes Gebiet aufweist: Zwar hat dieses in vergangenen Jahren bereits mehr Berücksichtigung in der Forschung erhalten, dennoch stellt das schriftkünstlerische Werk Huang Binhongs nach wie vor ein Forschungsdesiderat dar. Die periphäre Aufmerksamkeit diesbezüglich ist sicherlich der Tatsache mitverschuldet, dass Huang Binhongs Kalligrafie im Vergleich zu seiner Malerei im Allgemeinen als qualitativ geringfügiger rezipiert und entsprechend als sogenannte "Malerkalligrafie" (huajia zi 畫家字) herabgewürdigt worden ist. Die vorliegende Arbeit sucht diesem Defizit entgegenzuwirken. Hierbei wird das ästhetische Konzept neimei 內美, "innerliche Schönheit", in den Fokus genommen, welches im Kontext von Huang Binhongs Pinsel-und-Tusche-Kunst partikuläre Formulierung findet. Primär der theoretischen und praktischen Auseinandersetzung Huang Binhongs mit der Kalligrafie entstammend steht neimei im Kern der ästhetischen Terminologie dieses Künstlers. Darüber hinaus stellt neimei einen Begriff dar, der auch im Kunstdiskurs über Huang Binhong bis hin zur Gegenwart Wiederholung findet, so dieser mit bestimmten Narrativen der chinesischen Kunstgeschichte übereinzustimmen scheint. In der Arbeit wird argumentiert, dass eine Untersuchung dieses omnipräsenten (dafür umso diffuseren) Begriffs es vermag, neimei als eine bedeutungsvoll aufgeladene Idee effektiv zu exponieren, in welcher sich ein Rahmenwerk ästhetischer Ideen und Ideale manifestiert, dem bestimmte, körperbezogene Voreingenommenheiten in der Kunstkritik und -theorie über die traditionellen Pinsel-und-Tusche-Künste Chinas zugrunde liegen. Durch die Eruierung verschiedener Bedeutungen und Implikationen von neimei im kunsthistoriografischen Kontext kann eine gravierende Diskrepanz deutlich gemacht werden, welche symptomatisch auf einem essenzialisierenden Binarismus "inneren Geistes" und "äußerer Form" beruht. Vor diesem Hintergrund besteht ein Anliegen der Arbeit darin aufzuzeigen, auf welche Weise eine dezidiert somästhetische Betrachtung es uns ermöglicht, vermeintlich vertraute Themenkomplexe zu überdenken und neu zu betrachten: im Speziellen, das Schaffen Huang Binhongs, welches uns vor allem durch Huangs Landschaftsmalerei bekannt ist, hier insbesondere in Form der hoch gepriesenen Spätwerke, die als Zeugnis der Errungenschaften des Künstlers auf dem Gebiet der traditionellen chinesischen Literatenmalerei verstanden werden; und im erweiterten Sinne, das komplexe kulturspezifische Phänomen der chinesischen Kalligrafie (shufa 書法) selbst, welches mit der defizitären Übersetzung als "Schönschrift" notorisch irreführende Implikationen trägt. Die Bezeichnung des "Innenlebens" bzw. "inneren Getriebes" im Titel der Arbeit adressiert das Gebiet der Kalligrafie in seiner Gesamtheit als klassisches Genre chinesischer Literatenkunst in Theorie und Praxis: ein formales und materielles System von Pinsel- und Tuschemethoden, etablierten ästhetischen Gerüsten und stilistischen Traditionen. Überdies beabsichtigt die Arbeit den weiter gefassten Geltungsbereich eines inneren Getriebes von Pinsel-und-Tusche- Diskurs als rekursives Feld der kunsthistoriografischen Konstruktion abzustecken; eine ideologisch geprägte, zuweilen stark umfochtene Domäne, welche essenziell selbsterhaltende Qualitäten soziopolitischer Natur besitzt. URL: ?show=plné
Zobrazit PDFchevron_right